Václavák | píše Václav Štrupl

Nepravidelné názory na internetový marketing a byznys.

Jaká je hodnota informací ze sociálních sítí?

Minulý týden to bylo pět let, co jsem zaregistroval svůj twitterový účet a začal publikovat v méně než 141 znacích. Na Facebooku jsem přitom tuším ještě o chvilku déle. Asi ne náhodou se tahle doba prolíná s obdobím, kdy jsem přestal aktivně psát sem na Václavák. Ani po těch pěti letech jsem si ale vztah k sociálním sítím úplně neujasnil.

Hodnota informací ze sociálních sítí
Zdroj obrázku: iBoost.co

Používám je především ze dvou důvodů:

  1. Jako částečnou náhražku RSS čtečky, respektive jako zdroj užitečných informací „z oboru“.
  2. Abych si udržel přehled o lidech, na kterých mi záleží, nebo kteří jsou pro mě z určitého důvodu zajímaví.

Zároveň si myslím, že pro mě sociální sítě nepředstavují zdroj prokrastinace (kterou ostatně netrpím a rád o tom někdy napíšu víc), a pokud je čtu „jen tak“, je to většinou ve stavu, kdy bych stejně smysluplnější činnosti včetně přemýšlení nebyl schopen.

A teď k pointě: Když čtu sociální sítě průběžně (tj. v intervalu několika hodin nebo obecně vícekrát denně), mám obvykle dojem, že jsou pro mě získané informace relativně důležité a je dobře, že jsem čas tímhle způsobem strávil. Když ale na sociální síť přijdu nárazově – třeba 1x za den nebo i více dnů, což se mi nezřídka stává – a strávím například nad dočítáním twitterového feedu delší čas v kuse, zavírám ji pak většinou s pocitem, že jsem se stejně nic extra důležitého nedozvěděl. Nebo přinejmenším, že hodnota získaných informací nevyvážila hodnotu času, který jsem do čtení investoval.

Často se zamýšlím nad tím, čím to je. Jednoznačnou odpověď ale bohužel nemám. Roli určitě hraje právě pocit „investovaného času“ – minutu 10x denně člověk snadněji přehlédne než soustředěných 10 minut v kuse. O hodině nemluvě. Zároveň lze tu minutu strávit na místě, kde by člověk stejně nic jiného kromě přemýšlení nedělal, zatímco půlhodina téměř kdekoliv je už celkem podstatný časový úsek.

Ve skutečnosti vidím ale největší problém v nemožnosti informace chytře filtrovat. Opinion leadeři odkazující zajímavé odborné zdroje do svých postů bohužel často míchají čistě osobní nebo třeba politická témata a ostatní lidé, kteří jsou pro mě zajímaví sami o sobě, mají tak velký rozptyl, že mě zaujme odhadem jedna zpráva z pěti. Z toho všeho pak vzniká informační balast, z nějž se jen těžko hledá cesta ven. Jednoduché filtry typu „schovat člověka“ nebo „ukázat jen nejdůležitější“ bohužel nefungují.

A tak čtu dál, snažím se objem konzumovaných informací udržovat na rozumné úrovni (např. maximálně 100 „following“ na Twitteru), a když mě to někdy naštve, prostě chvíli nečtu nic a odpočinu si. Jak ale vidíte, ideální přístup pořád hledám.

Jak tohle řešíte vy? Staly se sociální sítě tak samozřejmou součástí vašeho života, že v nich ani nehledáte konkrétní hodnotu, nebo řešíte stejný problém jako já? Přišli jste na nějaký zajímavý přístup? Podělte se v komentářích!

Napsal Václav Štrupl

23. 11. 2012 v 13.49

Povinná četba: Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře

Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře

Poslední týdny čtu skoro pravidelně před spaním parádní knihu Stručné dějiny světa pro mladé čtenáře, kterou mi doporučil brácha, jemuž ji pro změnu doporučila Táňa le Moigne. Takže to není kniha ledajaká. :-) Jsou to opravdu dějiny lidstva od jeho počátku až do konce 20. století vměstnané na necelých 300 stránek, a to se zdůrazněním všech historických souvislostí. A to je právě ta pecka.

Dějepis patřil vždycky mezi mé oblíbené předměty ve škole, často to ale bylo učitelům navzdory. Bavilo mě číst (za mě už celkem kvalitní) učebnice a příběhy, které popisovaly historické události. Bavilo mě v nich hledat paralely s dnešní dobou. Vždycky mě ale iritovalo, že popisované události nebyly zasazené do patřičného kontextu. Učili jsme se letopočty jako na běžícím pásu, ale nikdy jsme se pořádně nebavili o tom, co se dělo v jednu chvíli na různých místech světa a jak se tyto události vzájemně ovlivňovaly.

A právě tohle německý historik Ernst Hans Gombrich ve své knize napravil. Už to tedy nejsou izolované události typu „třicetiletá válka“, „husité“, „osidlování Ameriky“ nebo „Habsburkové v Českých zemích“, ale pěkně popsaný vývoj lidstva za posledních 5000 let se zdůrazněnými souvislostmi jednotlivých událostí, kultur a osobností.

Kniha na vás mluví opravdu tak trochu jako na „mladé čtenáře“, ale protože osobně vyhledávám jednoduchost a neujíždím si na pseudointelektuálních formulacích, přesně tahle forma mi vyhovuje. Dejte jí také šanci a zopakujte si vědomosti, které máte rozeseté různě po hlavě. Doporučuji ji číst postupně po pár stránkách, aby se vám poznatky průběžně ukládaly do paměti. A až ji přečtete, pošlete ji dál nebo ji schovejte pro děti, protože tyhle informace naštěstí nezastarávají. Čím víc lidí bude vědět odkud pocházíme a jakou cestou jdeme, tím větší je šance, že to na tomhle světě neskončí průserem.

Napsal Václav Štrupl

7. 11. 2012 v 16.26

Kategorie: Weblog ~ Štítky:

Počet komentářů: 3

Osel a mrkev v SEO

Okolo SEO odjakživa vzniká hodně klišé: Obsah je král! SEO je optimalizace pro lidi a ne pro vyhledávače! SEO je mrtvé! Jen si je zkuste vygůglit…

Protože jsem tohle téma jako člověk spojený s online agenturním byznysem (ale fuj!) musel více či méně řešit posledních skoro 10 let, zjistil jsem, že jako obvykle nic není tak černé nebo bílé, jak se může na první pohled zdát. Ve skutečnosti vidím minimálně pět různých přístupů k SEO, ze kterých lze jen ztěží vybrat ten jediný správný. Zvolený soubor metod je vždy funkcí času, peněz, lidských i duševních zdrojů, potřeby škálování a dalších faktorů, které musí vzít člověk v úvahu.

SEO lze podle mě dělat takhle:

  1. Rychle a zběsile. Někdy tenhle přístup označujeme jako black-hat SEO. Tady vám jde to, jak vyhledávač očůrat a díky tomu získat na omezený čas náskok před konkurencí. Hledáte nedokonalosti vyhledávacích algoritmů, používáte zakázané techniky (cloaking, doorway pages, skrytý obsah atd.), nakupujete hromady často velmi nekvalitních odkazů, spamujete diskuse a… často to funguje. Jenže pouze velmi krátce – než vás odhalí vyhledávač nebo napráší konkurence. Pak dostanete penaltu a skončili jste. Tohle seriózní agentura ani firma s dlouhodobým cílem působící na stálé doméně nemůže nikdy dělat. Jsou ale případy, na které se to hodí a které obvykle mají potenciál vydělat hodně peněz za krátký čas, když „to“ umíte. Jestli ale nejste hardcore affiliate v oborech jako jsou sázky, casina nebo online porno, nesbíráte databázi na následné spamování ani mrtvé duše na Facebook, pak se téhle cestě vyhněte.
  2. SEOportunismus. Šedá zóna, kam se stále seriózní agentura ani klient nemůže vypravit, ale v mnohých případech už stojí za zvážení. Je zároveň hodně oblíbená právě v Česku, kde velký objem vyhledávání stále obsluhuje technologicky zaostávající Seznam. U SEOportunistického přístupu také využíváte nedokonalosti vyhledávače (přeceňování on-page, přehnaný důraz na hustotu klíčových slov, nedokonalé určování kvality odkazů atd.), abyste se posunuli nahoru, už ale pokud možno neriskujete totální penalizaci. Je to jako vbíhat do zavírajících se dveří. Často zaplevelujete web dalšími a dalšími satelity, které vzájemně propojíte, vytváříte na první pohled ne zcela zřejmé link farmy apod. Tenhle přístup se hodí na méně důležité weby, které nechcete mít věčně, ale potřebujete co nejrychlejší výsledek – microsites, lead generation weby a další opět obvykle arbitrážní záležitosti. Jestli tohle chcete, kontaktujte Vojtu Toulce.
  3. Pragmatické SEO. V tomhle prostoru operuje většina agentur a běžných klientů. Jedná se o průběžně se měnící soubor technik, které fungují a jsou přiměřeně náročné – na peníze, potřebnou kreativitu, schopnosti a čas. Po vyladění webu (technické faktory, informační architektura, texty) obvykle pokračujete nákupem průměrně až mírně nadprůměrně kvalitních odkazů, píšete PR články a snažíte se je šířit, jednou za rok se pokusíte o link baiting, ale zjistíte, že jste díru do světa neudělali. Zakládáte profily na sociálních sítích, sem tam postavíte nějaký kvalitnější satelit a snažíte se mu nahonit vlastní návštěvnost. Vrcholem je pokus o zápis ve Wikipedii. Většinou neúspěšný. Tenhle popis může znít pejorativně, ale ve skutečnosti je opravdu pragmatický. Nic moc neriskujete, jste smíření s tím, že se budete muset postupně zlepšovat v použitých technikách, a zároveň to jste schopni zvládnout ve velké škále s přijatelnými náklady, protože lze práci procesně popsat a najmout na ni relativně levné lidi. Pokud nic vyloženě nezdrbete, výsledky se dostaví.
  4. SEO podle příručky. O tomhle přístupu k optimalizaci se dobře píše, ale má jeden drobný nedostatek. Nefunguje. Což je hodně zrádné, protože nezkušenému člověku se právě tohle může zdát jako ta jediná správná cesta. Ve skutečnosti je ale většina příruček, knížek a článků o SEO nacpaná otřepanými frázemi, o kterých jsem psal na začátku. A problém je v tom, že průměrný SEO konzultant… Je průměrný. Takové jsou pak i jeho nápady, texty a rady. A přestože jde (nebo si to aspoň myslí) tou správnou cestou, výsledky nikde. Zkuste si to. Pište (nějaký) obsah, vydávejte (nějaké) aktuality, domlouvejte (nějaká) partnerství s dalšími weby, publikujte (něco) v sociálních sítích… Moc si nepomůžete.
  5. SEO podle Marka Prokopa. Tahle varianta je z hlediska dlouhodobé udržitelnosti a pravděpodobnosti dobrých výsledků nejlepší. O tom není pochyb. ALE. Tohle platí ve světě, kde je každá firma aspoň trochu zajímavá, snaží se odlišit, chce komunikovat a být otevřená, chce se zapojit do práce a do konverzace. Její konzultant je navíc velmi inteligentní, kreativní, předvídavý, zvídavý a všestranný. A spolehlivý. Upřímně? Takových moc není, a když jsou, tak o tom dobře vědí a jsou pro změnu proklatě drazí. Takže je stejně nemůže mít každý, protože jejich cenu a klienty určuje nabídka a poptávka na trhu. Tohle prostě ve velkém neuděláte.

Jakou cestu bych vám doporučil? Osobně jsem příznivcem optimalizace s oslem a mrkví: Dělejte SEO pragmaticky, ale mějte stále před očima vize Marka Prokopa. Držte je tam konzultantům, ať vědí, že je pořád kam jít a na čem pracovat. Smiřte se ale s tím, že jen málokdo z nich dosáhne takové úrovně, aby tohle zvládnul v plné síle. A když se mu to podaří, tou dobou už pro vás nebude pracovat. :-)

Napsal Václav Štrupl

5. 11. 2012 v 18.19

Kategorie: Weblog ~ Štítky:

Počet komentářů: 8

Příběh s pokračováním

Už je to víc než sedm let, co jsme dali vzniknout značce H1.cz. V prosinci to budou dva roky, co jsme ji jako už relativně dospělou firmu prodali. Byla to jízda, a i když moje mise v Há jedničce za dva měsíce končí, mám z téhle firmy super pocit.

Dnes jsme měli celodenní poradu managementu u Davida na farmě a nejen díky ní můžu zodpovědně říct, že firma je v nejlepší kondici za poslední minimálně čtyři roky. Nemluvím jen o penězích, ale o lidech, kteří ji tvoří a řídí, procesech a nástrojích a hlavně vizi, která tomu všemu dává smysl a směr. Už brzy se dozvíte víc.

Lidé mi často říkají, že jsme to měli vždycky snadné. Byli jsme lídr trhu s rozsáhlým know-how, nejlepšími lidmi a super klienty. Ne vždycky to ale šlo takhle jednoduše.

  • V roce 2005 jsme značku i firmu založili jen se základním kapitálem a už ode dne nula začali vydělávat pěkné peníze. Dnes bychom si možná říkali úspěšný start-up, tenkrát jsme ale byli prostě nová poradenská firma. Od začátku jsme si vypláceli jen přiměřenou výplatu a všechny peníze nechávali ve firmě na její růst a investice.
  • V roce 2006 jsme se nechali ukecat švýcarskou investiční skupinou Centralway (na základě informací od Michal Ilicha, kterému ale rozhodně nemáme co vyčítat) a za hubičku dali panu Saidlerovi 10 % ve firmě. To nebyl dobrý krok. Byznys se ale dařil a pravidelně jsme nabírali nové lidi, z nichž většina dnes patří ke špičkám v nejrůznějších oblastech internetového podnikání.
  • V roce 2007 přišla první zkouška, když po vzájemné domluvě z denní operativy a průběžného rozvoje firmy vypadl náš společník Marek Prokop. Dokonce jsme si začali víceméně konkurovat s jeho původní firmou Prokop software. Naštěstí to nebylo osobní a obě strany se pochopily. I tak bych ale řekl, že právě v tomhle roce jsme začali byznysově dospívat.
  • V roce 2008 se dařilo. Obrat šel nahoru, tým byl z větší části stabilní a know-how špičkové. Trh rostl organicky a všechno vypadalo dobře. Za odvedenou práci jsme se tedy jako společníci na konci roku odměnili pěknými firemními auty a dál čile rozšiřovali řady našich lidí. Pak ale přišla krize – ta ekonomická, celosvětová.
  • Rok 2009 se ukázal být velkou zkouškou naší víry. Krize dopadla i na náš byznys a místo setrvalého rychlého růstu přišla stagnace. Vyzkoušeli jsme si, jaké je to krátit úvazky, nevyplácet si ani základní mzdu a šetřit na všech frontách. I ty desítky tisíc za pronájem firemních aut bychom určitě najednou využili jinak. Přesto jsme firmě věřili a využili příležitosti vykoupit zpátky 10% podíl od Centralway. Dobrým signálem nakonec byl rostoucí trend na konci roku i začátek námluv s různými subjekty na trhu, které projevily zájem o naši akvizici.
  • Rok 2010 už byl byznysově zase silný. Celý ho ale zbrzdila další a další jednání o prodeji firmy, která člověku nejen odvedou pozornost od jejího řízení, ale také zabrání investicím do lidí, prostor, technologií i znalostí. Na to tedy pozor. Jednání nakonec dopadlo dobře a na konci roku jsme podepsali smlouvu o prodeji 100 % podílu ve firmě. Kromě nezvládnuté komunikace v podobě úniku informací nejprve dovnitř do firmy a později i ven na trh, akvizice Ataxem (respektive fondem Garvest) proběhla korektně, i když nás i firmu stála hodně sil a energie. To nejtěžší ale mělo teprve přijít.
  • Rok 2011 jsme nazvali rokem integrace. Spojit dva největší konkurenty na trhu se ukázalo jako oříšek, který nám dal opravdu zabrat. Přišli jsme o relativně velké množství schopných lidí a sjednocování procesů a motivací se ukázalo jako slušná výzva pro všechny zúčastněné. Ta byla pro většinu z nás velmi poučná, i když jsme šli často metodou pokus-omyl a nejednou se spálili. Dopadlo to ale dobře a firma si vzala to nejlepší z obou dříve konkurenčních subjektů a ještě razantně zvětšila svůj podíl na trhu.

A jsme zase u letoška, kdy jsme se s částí bývalého Ataxa znovu rozloučili, když se z něj stala franšíza světového SEM giganta Reach Local. Jako H1.cz jdeme dál cestou zvyšování know-how a dělání těch nejlepších služeb zaměřených na výkonnostní marketing na českém internetu. Do firmy v posledních dvou letech přišla hromada nadějných nových tváří, které se už usadily na svých místech a teď podávají vynikající výkony. Takže téhle značce opravdu věřím.

I když pro mě nastal čas pustit se do nových a vzrušujících věcí (více již brzy!), vážím si zkušeností, které jsem za poslední léta získal, a že jich bylo požehnaně… O některých z nich se tady postupně zkusím rozepsat.

Napsal Václav Štrupl

1. 11. 2012 v 0.21

Konferenční šum

V poslední době se to v českých luzích a hájích jen hemží odbornými konferencemi souvisejícími s naším oborem. Zatímco ještě před pár lety člověk navštívil v průběhu roku akce počitatelné na prstech jedné ruky průměrného pyrotechnika, dnes aby někam vyrážel každý týden. Někdy i víckrát.

Kdybych měl jmenovat jen události z poslední doby, na mysl mi přijdou přinejmenším:

…k tomu přidejme sem tam nějakou tu zajímavější konferenci od Economie (například loňský Internet jako nástroj vlivu), v poslední době hodně časté Google Univerzity a nálož pravidelných akcí od Internet Infa (např. NetClub, WebTop100 či Křišťálová Lupa) a už by leckdo mohl nabýt dojem, že kdo stíhá všechny tyhle akce oběhnout, moc další práce asi neudělá.

A to jsem ještě nejmenoval všechny večerní dýchánky Tuesday, které už kromě pátku vytapetovaly celý pracovní týden a občas člověka připraví i o nějaký ten víkend. Stejně tak WebExpo.

Je toho dost, viďte. Až si člověk říká, jestli to má vlastně smysl. Jestli se ještě něco nového dozví, nebo si jen popáté poslechne, že sociální sítě jsou cool a o coffee breaku pozdraví pár známých. Co si o současném boomu internetových konferencí a akcí myslíte vy? Když pominu marketingový/networkingový efekt, má cenu je navštěvovat s vizí, že se dozvíte něco nového? Těším se na vaše názory.

Napsal Václav Štrupl

23. 6. 2009 v 21.50

Kategorie: Weblog ~ Štítky: ,

Počet komentářů: 7