Jestliže chce člověk posilovat svůj (odborný) kredit, měl by se především zaměřit na kvalitu svého textu, ne „vyvolávat zdání vlastní sečtělosti ani „získávat zpětné odkazy“.

Citovat je třeba jen v opodstatněných případech, kdy je autor zcela přesvědčen, že citovaný text doplňuje, rozšiřuje anebo zpřesňuje jeho vlastní postoje a závěry, nebo je citovaný text natolik autoritativní, že bezvýhradně vystihuje podstatu problému, a nemá tedy cenu danou tezi rozmělňovat vlastním interpretováním.

Měřítkem dobrého psaní totiž naštěstí není počet zpětných odkazů ani návštěvnost, to je jen výsledek veskrze planého marketingového snažení, tolik příznačného pro publikování na internetu; toho snažení, jež je zbytečné téměř ve všech případech, kdy psaní blogu není jen zástěrkou pro zvýšení kreditu a návštěvnosti více či méně skrytě propagované firmy. Ale to je věc svědomí každého jednoho pisatele, zda je pro něj důležitější tupá masa náhodných návštěvníků, nalákaných titulkem jako z marketingové příručky, anebo si poctivě míněným psaním vypěstuje podstatně menší (a zároveň věrnější) komunitu „kvalitních“ a inteligentních čtenářů, se kterými se dá užitečně (pro obě strany) diskutovat.

Sdělím vám teď největší tajemství každého psaní: Pokud píšete své blogy, články, eseje a diplomové práce jen proto, abyste posílili zdání o své odbornosti a důležitosti, či snad proto, abyste si odškrtli jednu položku v seznamu povinných úkolů, nestojíte jako literáti za nic. Odstrašujícím příkladem budiž pohled na texty novinářů z povolání.

Vím, že lavinu zoufale zbytečných návodů ku psaní těch zaručeně správných článků nelze zastavit. Já ale do budoucna využiji svého zaručeného práva je nečíst.