Předchozí věta však není (jak by možná někteří z vás očekávali) metaforou naznačující konec tohoto občasníku, ale holým faktem, že zítra v 7.20 opouštím na tři měsíce matičku Prahu a až do 25. září budu pobývat na nejrůznějších místech USA. Abych vás nezatěžoval dalšími osobními výlevy, odkážu raději zájemce na svůj nový cestovní blog, který jsem v zatím velmi spartánském provedení spustil na subdoméně cestovni.vaclavak.net.

O čem tam budu psát, se alespoň přibližně dozvíte v úvodním spotu Tři měsíce v Americe, budu rád za všechny vaše komentáře, doporučení i konstruktivní kritiku. Užijte si tady v Česku dovolené a prázdniny, doufám, že se za velkou louží dostanu i k psaní nějakých těch odborných spotíků sem na starý dobrý Václavák. Jeho RSS proto prosím nechte nadále tlít ve svých čtečkách, a jestli máte chuť, připojte k němu malého brášku v podobě RSS kanálu Cestovního Václaváku.

Hezký den všem!

Jak někteří z vás vědí, posledních šestnáct dní jsem strávil v kolébce antické kultury, filosofie a olympijských her. Řecko je bezesporu zajímavá země s bohatou historií a zajímavými lidmi. Vyprávět by jistě mohl Yuhů, Plaváček i další osobnosti českého webdesignu (1, 2,…), které oceňují převážně půvaby ostrova Kréta.

Já se společně s přítelkyní Monikou podíval na zoubek pevninské části Řecka. A měli jsme se vskutku královsky! Putování od Soluně přes Athény a Peloponés až do Patry nám postavilo do cesty nejrůznější zážitky a obohatilo nás o nepřeberné množství zkušeností.

Kromě podrobného deníku jsem celý náš výlet pilně dokumentoval svým fotoaparátem Olympus C-745 Ultra Zoom a těšil se, až si zhotovené fotky prohlédnu, ukážu rodině a známým a některé z nich nabídnu k nahlédnutí i vám.

Ale!

Domů jsme dorazili v pořádku dnes v noci, fotoaparát však nikoliv. Nevíme, ve kterém z vlaků zůstal (naše cesta do Prahy vedla včera po vylodění z trajektu v Benátkách vlakem přes Vídeň a Břeclav se dvěma přestupy), nebo zda nám jej někdo odcizil, jisté však je, že je fuč se vším všudy.

Což o to, 15 000 Kč za foťák s koženým pouzdrem, dvěma sadami baterií a 256 MB paměťovou kartou rozdýchám, ale 350 ztracených fotografií, na které jsem se tolik těšil, mě opravdu trápí.

Stalo se vám někdy něco podobného? Tu bezmoc nepřeji snad nikomu z vás. Co znamenají peníze ve chvíli, kdy zoufale a především bezmocně sháníte pro vás tak cenný materiál, který náhodný nálezce smaže jediným stisknutím tlačítka?

Jako by vám někdo vymazal kus paměti…

Od dnešního dne aspoň z části chápu zoufalství lidí, které některý z živlů připraví o všechno. Dům je možné postavit znovu, peníze vydělat, ale vzpomínky a minulost, tu vám už nikdo nevrátí! Nikdy! Važte si jí. Važte si jí dvojnásob a střežte ji jako oko v hlavě.