Dělejte bláznivé věci

Ne, tenhle příběh není o používání tabulek pro třísloupcový layout, jak se asi mylně domníváte po přečtení nadpisu. Je to příběh plný touhy, odvahy, akce, potu a dvou kopečků výtečné zmrzliny. Pohodlně se usaďte, nalijte si své oblíbené pití a nechte se zmámit představou klidného odpoledne na pražském sídlišti při teplotě dosahující třiceti stupňů Celsiovy termální škály, kdy je i obvykle čiperný jarní vánek moc líný, než aby vylezl ze svého úkrytu.

Celou neděli jsem seděl u počítače. Kromě sezení a občasného protahování trpícího těla jsem shodou okolností téměř bez přestání bušil do klávesnice. Byl to boj. Nutno říci, že dost nevyrovnaný. Na jedné straně ringu jsem se krčil já s mírně omšelým Koskem v ruce, na té druhé se tyčilo hned trio silných soupeřů ve složení Apache, PHP a PSPad. Několikrát se o mě pokoušelo nutkání vhodit pomyslný ručník do elektronického ringu a jít provozovat nějaký méně bolestivý sport, nakonec jsem však vydržel a utkání skončilo těsnou remízou.

Místo kýženého odpočinku, který by člověk očekával se začátkem nového pracovního týdne, mě v pondělí čekala další vydatná porce bojových kol. Zápas to byl krutý. Sezením pokřivené tělo by mohlo vyprávět. Obzvláště od zad byste si jistě vyslechli učiněný žalozpěv. Nakonec jsem ale zvítězil. Natrhl jsem Apačovi trenky a on musel chtě nechtě se svými kamarády interpretovat mé ďábelsky sesmolené skripty. Jako správný záporňák však neumřel. Odešel s kumpány na noc do ústraní a po cestě pryč mi ještě stihl slíbit krutou odvetu. Nejsem Rambo, dostal jsem strach.

Úterní dopoledne se vleklo jako Škoda 100 do kopce. Nepříznivé vyhlídky na další boj mě přiměly k úhybnému manévru v podobě návštěvy knihovny. Ani tam se ale člověk nemůže skrývat věčně, musel jsem tedy domů. Už ve dveřích jako bych slyšel válečné tance nepřátel, kteří brousili své binární meče, aby protnuli můj skript jako nevhodný vtip konverzaci s přitažlivou slečnou. Bitva se zdála nevyhnutelná. Usedl jsem k počítači, urovnal podložku pod myš a naposledy promasíroval svaly na posledních článcích prstů. Ještě prokřupat klouby a vzhůru do boje!

Mám moc rád kopečkovou zmrzlinu. Baví mě vybrat si dva nebo tři kopečky a nechat si z nich udělat sladký, barevný semafor trůnící s rozhledem na křupavém kornoutku. Každá příchuť se vždycky krčí ve své vaničce a vyzývavě na mě hledí. Tak vyzývavě, že si nezadá ani s pohledem krásné dívky sedící naproti ve vagonu metra. Když si představím kopečkovou zmrzlinu, vzpomenu si vždycky na jednu malou cukrárnu v Sázavě. Tam ji mají a tuze dobrou.

Často přemýšlím, kde bych chtěl zrovna v danou chvíli být. Většinou se bohužel vysněné místo neshoduje s tím, kde se zrovna nacházím. To parné úterní odpoledne jsem si přál být v Sázavě. Dostal jsem chuť na tu výbornou zmrzlinu, kterou tam mají. Kopeček za pět korun. Exotické příchutě za šest.

Zapnul jsem PSPad a Apače. Spustil jsem také prohlížeč. Zjistil jsem nejbližší spojení do Kostelce nad Černými lesy, kde máme chatu, a počítač vypnul. Láhev Aquily, Horalka, sluneční brýle, téměř vybitý mobil, peněženka a Kalibův zločin od Karla Václava Raise. Tyto věci spojuje jediné – staly se obsahem mého baťohu pro tohle odpoledne. Rozhodl jsem se rychle a stejně rychle se vypravil na cestu.

Máma zrovna ležela. Je profesorkou na střední škole, takže se není čemu divit. Lidé s rizikovým povoláním si musí odpočinek dopřávat častěji než obyčejní smrtelníci, jinak by se pravděpodobně zhroutili.

Tak ahoj!

Ahoj..hm..ty někam jdeš?!

Jo, jedu do Sázavy na zmrzlinu.

Cože? Do Sázavy na zmrzlinu? (jeden ze zlozvyků většiny osob něžného pohlaví – zopakují váš výrok jako tázací větu přesto, že vás evidentně moc dobře slyšely)

Jo, mám na ní chuť a za pět minut mi jede autobus. Budu tady do večeře…asi. Ahoj!

No, tak ahoj…

Autobus číslo 267 jel přesně. Po deseti minutách jsem krátkou „dvašestsedmičku“ vyměnil v Uhříněvsi za delší a uvnitř stejně horkou „třiosmjedničku“. Výjimečně nebyla přecpána nevraživými důchodci, což mě potěšilo. Tentokrát tvořila naprostou většinu osazenstva prepubertální děvčata s časopisy plnými fotek známých osobností a vášnivě se líbajících párů. Když jsem vytáhl Raise, připadal jsem si trochu divně, ale jemu ani mně to tolik nevadilo, takže jsme celou půlhodinu cesty strávili společně.

Dorazil jsem k chatě a našel tam dědu luštícího křížovku. Před ním stály na stole dva šálky s kávou připravenou na styk s H2O o teplotě přibližně 90°C.

Čau dědo!

Jéé, ahoj…kde máš babičku?

Co bych dělal s babičkou?

Říkala, že přijede zpátky ještě dopoledne. Už ji čekám od jedný. Jakým jsi jel autobusem? A kdy jede další?

Děda byl evidentně potěšen mým náhlým vpádem do fádního odpoledne, ale kdybych přivezl babičku, byl by ještě radši. Slupnul jsem zbytek víkendové rolády, vyndal horské kolo a neotálel už ani minutu. Rád bych s dědou konverzoval, ale zmrzlina je zmrzlina a mě čekala ještě pěkně dlouhá cesta. Vylíčil jsem v rychlosti svůj plán, načež děda nasadil podezřele podobný výraz jako máma.

Cestu z Kostelce do Sázavy znám dobře. Na motorce jsem tam jezdil v létě každou chvíli. Tentokrát jsem jel na kole a asi proto jsem přejel správnou odbočku a zajel si tak o pět kilometrů. První z nich jsem jel prudce dolů, abych měl v táhlém stoupání táhnoucím se přes zbylé čtyři dost času na zpytování svědomí. Nakonec si mě správná cesta přeci jen našla a radostné shledání vyústilo v dalších skoro dvacet kilometrů jízdy do Sázavy. Na motorce je to lepší – člověk nemusí šlapat a zaklínat své ochablé svaly a může se nerušeně kochat přírodou. Já zaklínal pořád.

Stříbrnou Skalicí jsem prosvištěl jako blesk. Ještě aby ne, ve směru na Sázavu je to pořád z kopce a já nemusel asi dva kilometry ani šlápnout. Následující poklidná rovinka mi dodala předčasný optimismus. Právě tady jsem si na chvíli pomyslel, že jízda na kole je docela zábavná a nenáročná věc. Většinu cesty mě ale bohužel doprovázel přesně opačný názor.

Přál bych vám zažít pocit, který opanoval celé moje JÁ ve chvíli, kdy jsem dorazil na místo. Proměnit ve dvou hodinách sladkou představu v realitu, to se mi nepodaří každý den. Euforie mohla zmizet, když jsem ve své nešikovnosti málem poslal oba kopečky i s kornoutkem do nepříliš dobré společnosti plivanců a odhozených žvýkaček, které obývají každý správný chodník. V posledním okamžiku ale zasáhla všemocná ruka štěstěny a já si jen trošku upatlal již tak dost propocené triko. Žádná škoda. Zmrzlina chutnala výtečně i po incidentu a já si užíval svůj splněný sen.

Čas ani Zdeněk Srstka nezastaví, a tak, po slastných okamžicích lízání, přišel čas šlapání. Vždycky jsem měl pocit, že cesta zpátky utíká rychleji. Po krátké logické úvaze však nedostal tento pocit ani milimetr prostoru. Cesta zpátky, tentokrát do Prahy, se totiž měla svou délkou rovnat více než dvojnásobku cesty sem. Vzhledem k námaze vynaložené na těch prozatím ujetých dvacet pět kilometrů byl již tento fakt sám o sobě dost skličující. Když k tomu přičtete, že od řeky se jede vždycky do kopce, dovedete si představit, jaké bylo mé rozpoložení.

Bylo skvělé! Řekl jsem si, že si nenechám zkazit náladu nějakými kilometry, aspoň udělám něco pro svoje zdraví. Mnohokrát v průběhu cesty jsem si na to vzpomněl, ale ani jednou se mi nepodařilo znovu vyvolat obdobné pocity. Krizí jsem měl několik. Přesněji řečeno mnoho. Svaly často hlasitě odporovaly zátěži, které jsem se je rozhodl podrobit v zájmu plnění svých tužeb. Myslím, že ty jim byly ukradené.

Nevím, jak dlouho to trvalo, ale dojel jsem. Při pohledu do tváří všech členů rodiny, když vzhlédli mým směrem od koprové omáčky, jsem se na chvíli polekal, že jsem cestu nepřežil. Nakonec se ale ukázalo, že jsem jen na úterní odpoledne neobvykle zpocený a špinavý. Asi bych se lekl, kdybych se takhle potkal v někdy v noci. Naštěstí není kosmetického problému, který by nevyřešila pořádná sprcha. Kdyby jen ta vana neměla tak vysoký okraj. Přes značné obtíže s překonáváním nejrůznějších bariér skončilo nakonec mé tělo pod osvěžujícím proudem vody a ze mě se pomalu začal znovu stávat člověk. Aspoň myslím.

A teď sedím zase u počítače. Ve srovnání se situací před deseti hodinami jsem ale mnohem spokojenější. Nestihl jsem sice večeři a chvílemi proklínal všechno možné, ale musím vám říct, stálo to za to.

Plňte si také své malé sny. Neexistuje lepší lék na stereotyp, než rychlé rozhodnutí. Nepřemýšlejte o tom, co chcete zrovna udělat a prostě to udělejte. Zkuste to, nebudete litovat!

20. 06. 2004  ~  Komentáře Komentáře [0]  ~  Kotva trvalý odkaz   ~  

Komentáře

Napsat komentář